Longo beatifikace maleBlahořečení kapucínky

Při nedělní modlitbě Anděl Páně dne 10. října 2021 požádal papež František o potlesk pro dva nové blahoslavené: zakladatelku řádu klarisek-kapucínek, Marii Laurencii Longovou, a zakladatele oblátek Nejsvětějšího Srdce, otce Francesca Mottolu.

Číst dál...

TommasoSalehTomáš Saleh

Služebník Boží Tomáš (občanským jménem Géries) Saleh se narodil ve stejné libanonské vesnici Baabdath pravděpodobně 3. května 1879 jako pátý ze šesti synů. V následujících dnech byl pokřtěn a biřmován byl 19. listopadu 1893. Také on, přitahovaný příkladem bratří, se rozhodl stát se kapucínem a misionářem. Spolu se svým spolubratrem, služebníkem Božím Leonardem Melkim, vstoupil 28. dubna 1895 do menšího semináře svatého Štěpána, kde 2. července 1899 oblékl kapucínský hábit a 2. července 1900 složil své první sliby. Filozofické a teologické studium dokončil v klášteře v Bugià, kde složil věčné sliby 2. července 1903. 4. prosince 1904 byl vysvěcen na kněze. Závěrečnou zkoušku složil 23. dubna 1906 a byl přidělen spolu se služebníkem Božím Leonardem Melkim ke stejné misii v Mezopotámii.

Jeho misijní život se odehrával ve městech Mardin, Kharput a Diarbekir, kde se horlivě se věnoval zpovědní službě a kázání, vyučování, vedení školy, pastoraci mládeže a třetímu františkánskému řádu. 22. prosince 1914 byl spolu se svým spolubratrem a několika sestrami vyhnán z konventu Diarbekir a uchýlil se do konventu Orfa. Dva roky statečně čelil policejní šikaně a ve městě přežil dvě série masakrů křesťanů. 4. ledna 1917 byl spolu se svými spolubratry zatčen na základě obvinění, za to, že ukrývali významného arménského kněze, že ho tak zachránili před jistou smrtí, a také za držení zbraně, což bylo obvinění falešné. Obě obvinění vyústila v rozsudek smrti pro služebníka Božího, který byl přesouván z jednoho místa na druhé, snášel všemožné násilí a týrání, až onemocněl tyfem. Když dorazil, úplně vyčerpaný, do Marash, zemřel pravděpodobně 18. ledna 1917, když nabádal své společníky, aby důvěřovali v Pána, a zopakoval svou prosbu Kristu v eucharistii, aby mohl nést utrpení arménského kněze.

Nepřátelské nastavení vůči křesťanům a období pronásledování se vyskytovaly v různých částech Osmanské říše obecně a v oblasti Mezopotámie obzvláště od roku 1894, kdy masakry organizovala nebo vyvolávala sama ústřední vláda. S vypuknutím první světové války se pronásledování církve rozšířilo, bylo systematické a násilné, vyšel najevo plán masové deportace a vyhlazování, a stalo se tak „první genocidou dvacátého století“ (prohlášení svatého Jana Pavla II. a Kerekina II., 27. září 2001). Vraždění začalo v noci z 23. na 24. dubna 1915 v Konstantinopoli, kdy došlo k prvnímu zatýkání mezi arménskou elitou. Při tomto Medz Jeghern („velkém zločinu“ nebo „velkém zlu“) zemřelo více než jeden a půl milionu křesťanů (Arméni, Syřané, Chaldejci, Asyřané a Řekové). Spolu s nimi bylo bez procesu zabito mnoho zahraničních biskupů, kněží, řeholníků a misionářů, včetně dvou Božích služebníků, ve dvou různých termínech a na různých místech, ale za podobných okolností.

28. října 2020 byl svatým otcem Františkem schválen dekret, který uznává mučednictví br. Leonarda Melkiho a br. Tomáše Saleha, kapucínských bratří z kustodie Blízkého východu (Libanon a Sýrie).

LeonardoMelkiLeonard Melki

Služebník Boží Leonard (občanským jménem: Youssef Houais) Melki se narodil v libanonské vesnici Baabdath (region Metn) mezi koncem září a začátkem října 1881, jako sedmé z jedenácti dětí. Pravděpodobně byl pokřtěn 8. října téhož roku a biřmován 19. listopadu 1893. Přitahován příkladem bratří, rozhodl se stát kapucínem a misionářem. 28. dubna 1895 vstoupil do menšího semináře svatého Štěpána poblíž Konstantinopole, který patřil Východnímu apoštolskému institutu. Zde 2. července 1899 oblékl kapucínský hábit a své první sliby složil 2. července 1900. V konventu Bugià poblíž Smyrny dokončil filozofická a teologická studia, 2. července 1903 složil věčné sliby a 4. prosince 1904 byl vysvěcen na kněze. Po závěrečné zkoušce 23. dubna 1906 byl přidělen k misii do Mezopotámie.

Polem jeho misijního apoštolátu byla města Mardin, Mamuret-ul-Aziz a Orfa, kde se horlivě věnoval zpovědní službě a kázání, výuce, vedení školy, pastoraci mládeže, františkánskému třetímu řádu a jiným bratrstvům, až na několik krátkých odpočinkových pobytů ve své rodné vsi. 5. prosince 1914 došlo k prvnímu vojenskému vpádu do kapucínského kostela v Mardinu, poté následovaly násilnosti a obtěžování misionářů, které vyvrcholily příkazem opustit konvent. Služebník Boží, aby nenechal svého osmdesátiletého spolubratra samotného, se na poslední chvíli rozhodl, že u něj propter caritatem zůstane navzdory nebezpečí. 5. června 1915 byl služebník Boží zatčen a šest dní brutálně mučen, aby se zřekl své víry a přijal islámské náboženství. 11. června, na svátek Nejsvětějšího Srdce, byl postaven do čela konvoje 416 mužů, a zahájil tak dlouhou cestu deportace, která směřovala do Diarbekiru. Mezi deportovanými byl také blahoslavený monsignor Ignace Maloyan, arménský katolický arcibiskup z Mardinu. V polovině této dlouhé cesty, poté, co se znovu odmítli zříci své víry, byli všichni zabiti na místě zvaném Kalaat Zirzawane a jejich těla byla naházena do studní a do jeskyní.

Nepřátelské nastavení vůči křesťanům a období pronásledování se vyskytovaly v různých částech Osmanské říše obecně a v oblasti Mezopotámie obzvláště od roku 1894, kdy masakry organizovala nebo vyvolávala sama ústřední vláda. S vypuknutím první světové války se pronásledování církve rozšířilo, bylo systematické a násilné, vyšel najevo plán masové deportace a vyhlazování, a stalo se tak „první genocidou dvacátého století“ (prohlášení svatého Jana Pavla II. a Kerekina II., 27. září 2001). Vraždění začalo v noci z 23. na 24. dubna 1915 v Konstantinopoli, kdy došlo k prvnímu zatýkání mezi arménskou elitou. Při tomto Medz Jeghern („velkém zločinu“ nebo „velkém zlu“) zemřelo více než jeden a půl milionu křesťanů (Arméni, Syřané, Chaldejci, Asyřané a Řekové). Spolu s nimi bylo bez procesu zabito mnoho zahraničních biskupů, kněží, řeholníků a misionářů, včetně dvou Božích služebníků, ve dvou různých termínech a na různých místech, ale za podobných okolností.

28. října 2020 byl svatým otcem Františkem schválen dekret, který uznává mučednictví br. Leonarda Melkiho a br. Tomáše Saleha, kapucínských bratří z kustodie Blízkého východu (Libanon a Sýrie).

 

Marie Magdaléna Alesci (1901–1929)

Služebnice Boží Carmela Alesci (řeholním jménem Marie Magdaléna od Ukřižovaného) se narodila 8. listopadu 1901 v Licatě v diecézi Agrigento vynikajícím křesťanům Vincentovi Alescimu a Santě Alottové. Protože chtěla jít po cestě duchovního dětství sv. Terezie od Dítěte Ježíše, vstoupila do kláštera kapucínek v Palermu. Pouhých pár dní po složení řeholních slibů ji sklátily souchotiny a začaly stravovat její tělo. Přijala nemoc ve víře a nikdy neztrácela svůj obvyklý úsměv. Zemřela 3. listopadu 1929 v pověsti svatosti. Její ostatky byly převezeny ze hřbitova v Rotoli a nyní se nacházejí v klášterním kostele kapucínek v Palermu. Ordinariátní proces byl zahájen v Palermu roku 1982. Dne 25. dubna 1998 byla Kongregaci doručena Positio super virtutibus a 3. července 1998 byl vydán dekret o hrdinském stupni ctností.

Svatá Veronika Giuliani (1660–1727)

  • Orsola Giuliani (sestra Veronika) se narodila 27. prosince 1660 v italském Mercatellu nad Metaurem.
  • V letech 1669–1672 pobývala v Piacenze, kde byl její otec ve službách vévody parmského.
  • Po návratu do Mercatella oblékla dne 28. října 1677 hábit kapucínek v Città di Castello.
  • Řeholní sliby složila 1. listopadu 1678.
  • Dne 4. dubna 1681 Ježíš vložil na její hlavu trnovou korunu.
  • Dne 17. září 1688 byla zvolena do funkce magistry novicek a setrvala v tomto úřadu až do 18. září 1691.
  • Dne 12. prosince 1693 začala psát svůj Deník.
  • Od 3. října 1694 do 21. března 1698 byla znovu magistrou novicek.
  • O Velkém pátku dne 5. dubna 1697 obdržela stigmata. Téhož roku byla udána na Kongregaci posvátného oficia.
  • V roce 1699 byla zbavena aktivního i pasivního volebního práva.
  • Dne 7. března 1716 Posvátné Oficium svůj postih odvolalo.
  • Dne 5. dubna 1716 byla Veronika zvolena abatyší a zůstala jí až do své smrti.
  • Dne 9. července 1727 zemřela.
  • Dne 6. prosince 1727 byl zahájen řádný informativní proces, který byl zakončen 13. ledna 1735.
  • Následoval proces diecézní v roce 1735 a proces apoštolský v roce 1746.
  • Dne 17. června 1804 papež Pius VII. prohlásil Veroniku Giuliani za blahoslavenou.
  • Papež Řehoř XVI. ji 26. května 1839 kanonizoval.

„Duše lidské, utíkejte se k předrahé krvi vašeho Stvořitele, protože ona vás vykoupila a spasila. Bože můj, prosím tě jen o spásu ubohých hříšníků. Všechny je obrať k sobě, všechny k sobě. Lásko, ó lásko! Klidně mi pošli více trápení, více křížů, snesu je, když budu vědět, že se k tobě navrátí všechno stvoření, a že lidé už tě nikdy, nikdy nebudou urážet. Chci být prostřednicí mezi tebou a hříšníky. Ať přijde utrpení, láska všechno vydrží. Zvítězila láska, sama Láska byla poražena, moje duše to cítí v sobě samé, tak, že to ani nedokážu vyslovit.“ (sv. Veronika Giulianiová)

Život zasvěcený zástupnému utrpení

Ne náhodou mystikové rádi píšou. Veronika Giulianiová nepředstavuje výjimku, v jejím Deníku je popsáno 22 tisíc stran, které vyprávějí o její dramatické a výjimečné cestě k Bohu. Světice jej psala “jako umrtvení a s odporem … z čisté poslušnosti”, ale po pravdě mohla dodat, že také s velkou únavou a že svému deníku obětovala vlastní spánek, protože její vzpomínky jsou běžně zaznamenávány v průběhu noci, kdy si proto nemohla odpočinout.

Deník pokrývá prakticky celých 67 let života světice a popisuje dobu od prvních vzpomínek na dětství (které jsou zahrnuty v pěti dlouhých zprávách) až do 25. března 1727, když podle samotné Veroniky jí Panna Maria přikázala “Udělej tečku” a tak necelé čtyři měsíce před smrtí její ruka odložila pero.

Veronika se narodila ve vesnici Mercatello na řece Metauro dne 27. prosince 1660, o den později byla pokřtěna a dostala jméno Orsola (Uršula nebo Voršila). Její otec Francesco Giuliani byl velitelem místní vojenské posádky a měl hodnost praporčíka. Z jeho manželství s Benedettou Manciniovou se narodilo sedm dcer, z nichž dvě zemřely v útlém věku. Uršula byla poslední a tak jako její sestry vyrostla v prostředí nasyceném křesťanskou vírou, které vytvářela především matka, hluboce zbožná žena velmi jemných citů. Matka však zemřela 28. dubna 1667, když jí bylo necelých čtyřicet let.

Před smrtí si k sobě zavolala svých pět dcer, ukázala na kříž a každé z nich určila jednu z Kristových ran: nejmenší Uršule přidělila ránu v boku. Tento úkon nám říká mnohé o duchovnosti rodiny Giulianiů, kde společná modlitba, rodinná harmonie a skutky milosrdenství vytvářely každodenní život. V kanonizačních procesech Veroniky někdo prohlásil: “V Domě Giuliani se každý večer četl životopis nějakého svatého.”

Nejprve takto žily v Mercatellu, později (v letech 1669–1672) v Piacenze, kam dívky přišly se svým otcem, který tam získal úřad dohlížitele na vybírání daní pro vévodu parmského, a nakonec znovu v Mercatellu, kam se všichni vrátili.

Z tohoto šťastného období svého života Veronika vzpomíná na nezbednosti, na dobrotu osob, které ji obklopovaly, něžnou zbožnost dětských modliteb k Panně Marii i Dítěti Ježíši, první touhy po řeholním životě, i na dlouhý a rozčilující odpor svého otce k tomuto jejímu toužebnému přání.

Francesco Giuliani dovolil, aby jeho čtyři starší dcery vstoupily klidně do kláštera, ale o přání Uršuly, která byla jeho nejoblíbenější, nejvíce nadaná, ale podle jejího vlastního svědectví také nejvíc rozmazlovaná, nechtěl ani slyšet. Chtěl, aby s ním zůstala, aby měla rodinu. Ale už v devíti letech se Uršula rozhodla, a tak starý praporčík musel před její nezlomnou rozhodností nakonec kapitulovat. Když jí ještě nebylo sedmnáct let, dne 28. října 1677, přijala řeholní hábit v klášteře kapucínek v Citt? di Castello a charakteristické jméno Veronika.

Ale koho vlastně byla “věrným obrazem”, dokonalou kopií? Veroničino nadšení, které bylo dáno i jejím nízkým věkem (v klášteře jí budou dlouho říkat “holčička”) nám nedává příležitost k pochybnostem: celé její bytí tíhne k tomu, aby bylo skutečným obrazem ukřižovaného Krista.

Když vstoupila ke kapucínkám, přinesla si s sebou neocenitelné duchovní poklady: nevinnost, zvyk pravidelně se modlit, pevnou vůli dělat věci důkladně a seriózně i velkou dávku vynalézavosti, díky níž mohla překonat všechny překážky, které se stavěly do cesty její hluboké touze po řeholní dokonalosti. Veronika byla připravena a rozhodnuta vyšplhat se heroicky až na vrchol svatosti, tak, jak to dělaly její hrdinské vzory: světci, o jejichž životě slýchala už od dětství. Klášter byl cvičištěm, v němž mohla soutěžit s jejich velkodušností. Cesta, po níž měla kráčet, byla pro ni dvoukolejná a byla tvořena modlitbou a pokáním, kontemplací a utrpením.

V těchto dvou liniích, čelíc překážkám a nepochopení, a přesto odhodlána obstát, pokračuje Veronika zhruba dalších dvacet let. V klášteře kolem ní běží zatím všechno tím nejvšednějším způsobem. Její cestu k Bohu vroubí tyto památné dny: 1. 11. 1678 skládá slavné sliby; 4. 4. 1681 jí Ježíš vkládá na hlavu trnovou korunu; 17. 9. 1688 je zvolena novicmistrovou a tento úřad zastává až do 18. 9. 1691; 12. 12. začíná psát Deník; od 3. 10. 1694 do 21. 3. 1698 je znovu novicmistrovou; na Velký pátek 5. 4. 1697 přijímá stigmata. V témže roce na ni přijde udání Posvátnému oficiu (inkvizici); v roce 1699 ji komunita zbavuje aktivního i pasivního volebního práva.

Už z tohoto nástinu lze tušit, že se s ní dělo cosi tajemného. Postoj k tomu všemu museli zaujmout i ti, kdo s ní žili pod jednou střechou: klášter reaguje na jedné straně důvěrou a obdivem, na straně druhé jakýmsi vyhlášením války. Veronika za to platila rozličným strádáním, tresty a ponižováním všeho druhu. Vylíčení trápení, které vyhledávala nebo kterými byla vystavena, v sobě obsahuje cosi děsivého. Ospravedlnit nebo alespoň pochopit podobné jednání není schopen hagiograf ani moderní čtenář. V jistém smyslu to nedokázala ani sama Veronika, pakliže v době, kdy už překonala období strašlivé askeze, hovořila o „šílenostech, k nimž mě vedla láska“.

Od chvíle, kdy obdržela stigmata, se tyto „šílenosti“ stávaly stále méně častými, až v roce 1699 úplně vymizely. Od nynějška Veronice stačilo „trpět bolesti a trápení, u nichž viděla a věděla, že pocházejí přímo z ruky Boží, za účelem mého hlubšího očišťování“. Toto zlaté pravidlo pak nezapomene vštěpovat mladým sestrám a vyzývat je, aby „mírnily svou touhu po kajících skutcích“.

Veronika měla přirozený sklon k údělu Marie, nikoli Marty. V prvních letech pobytu v klášteře věřila, že svou žízeň po dokonalosti utiší tím, že se ponoří do kontemplativní modlitby. Měla rovněž přirozený odpor k drobným domácím pracím a k péči o druhé. Manuální práce chápala jako asketické cvičení, jako pokání, jež v ní probouzí nepřekonatelný odpor. Do té doby jí totiž nikdy nepřišlo na mysl, že konat podobné skutky by mohlo být užitečnější a láskyplnější než stáhnout se do své cely kvůli kontemplaci a umrtvování. Ať tak či onak, začne se ptát, je-li čistá kontemplace správnou odpovědí na morální problémy, které život přináší. Následně uvažuje o tom, zda má z duchovního hlediska větší hodnotu život činný nebo kontemplativní. Jedna z jejích pozoruhodných vět zní: „Mohla jsi zůstat ve světě, konat dobro a být tolik užitečná druhým.“ Brzy naštěstí dojde k závěru, že užitečná může zůstat pro druhé i tehdy, když zůstane uvnitř kláštera. Když později mluví o skrytém životě v Bohu, píše: „…a to mám naplňovat svou modlitbou, prací, na jakémkoli místě; ne tím, že se stáhnu do své cely, ale uprostřed komunity mám uskutečňovat svou samotu s Ježíšem… Zdá se mi však, že to, co po mně Bůh žádá, lze nejlépe vidět ve skutcích.“

Veronice se dostalo praktického ujištění, že nejúčinnější způsob, jak nacházet Boha a klanět se mu, spočívá v plnění různých denních úkolů a zaměstnání. Tímto praktickým principem se bude řídit do posledního dne svého života a bude jej vštěpovat i svým řeholnicím.

Dne 7. března 1716 odvolává Kongregace posvátného oficia disciplinární opatření, které na ni uvalila. Veronika se tak smí účastnit voleb v rámci komunity. Hned 5. dubna je zvolena abatyší a tento úřad bude zastávat až do své smrti. Následujících dvanáct let v úloze představené znamená Bohem požehnané období prozářené zázračným světlem. Během utrpení ji při životě udržovalo mučednictví lásky, jenom láska jí dodávala potřebné síly v jejím čistém utrpení. Její tělesné neduhy se naplno projeví 6. června 1727; následujících třiatřicet dní prožívá trojitý očistec – na těle, na duši i na duchu. Jak se píše v jednom svědectví kanonizačního procesu, světice si k sobě nakonec zavolala mladé řeholnice, novicky, a řekla jim: „Pojďte ke mně! Láska se konečně nechala nalézt. To je důvod mého utrpení… Řekněte to všem, řekněte to všem!“ Potom je požádala, aby zazpívaly chválu vtěleného Slova; při tomto zpěvu propukla v přerývaný pláč: „Jak bych neměla plakat, tváří v tvář tak veliké Lásce?“ Z poslušnosti vůči zpovědníkovi, který seděl u ní, se upokojila a naposled vydechla. Bylo ráno 9. července 1727.

Pověst o její svatosti byla tak velká, že už 6. prosince téhož roku zahájil diecézní biskup Alessandro Francesco Codebo řádný informativní proces. Dne 17. června 1804 byla Veronika prohlášena za blahoslavenou a 26. května 1839 za svatou.

Marie Consolata Betrone (1903–1946)

Marie Consolata (občanským jménem Pierina Betrone) se narodila 6. dubna 1903 v Saluzzu. Její matka se provdala za vdovce s osmi dětmi, narodilo se jim dalších šest holčiček, Pierina jako druhá. Rodiče měli různé místní podniky, pekárnu, později hostinec, a často se museli stěhovat. Od dětských let měla mimořádný zájem o řeholní život. Zapsala se do společenství Dcer Panny Marie. Ve třinácti letech pocítila silně řeholní povolání, ve čtrnácti to oznámila rodičům, byla však rázně odmítnuta, protože bylo potřeba pomáhat v nově otevřeném obchodě s obilím v Turíně. Byla tak zklamaná, až z toho onemocněla. Když se uzdravila, zapsala se do Katolické akce, pečovala o děvčata ve farnosti a přitahoval ji misijní apoštolát. V 21 letech odmítla nabídku k sňatku a za pomoci svého duchovního vůdce vstoupila roku 1929 do kláštera kapucínských klarisek Blahoslavené Panny Marie Přímluvkyně v Turínu.

V tichu kláštera při nejrůznějších pracích, od vrátné a kuchařky přes sekretářku až k ševcové, žila i přes velké vnitřní zkoušky nepřetržitým úkonem lásky, který zformulovala do krátké střelné modlitby: „Ježíši, Maria, miluji Vás, zachraňte duše!“ Byla apoštolkou „malé cesty“ lásky, pozvání k obnově lidství v evangelní prostotě pod vlivem spirituality svaté Terezie z Lisieux. Tato živá duchovnost vyzařuje z jejích deníků a duchovních relací, které tvoří podstatnou část jejího díla Boží poselství světu, opakovaně vydaného v různých světových jazycích.

Roku 1939 byla Consolata poslána z Turína do nově založeného kláštera v Moriondu, kde začal bolestný konec jejího života. Pracovala jako kuchařka a vrátná a nabídla se jako oběť za odčinění války, která právě vypukla. Při ošetřování jedné tuberkulózní sestry se nakazila. Ještě dalšího dne pracovala v kuchyni, potom však nemoci podlehla. Léčila se v sanatoriích v Lanzo Torinese a sv. Ludvíka v Turíně. Dne 18. července 1946 při zvonění k modlitbě Anděl Páně odevzdala svou duši Bohu.

Diecézní proces byl oficiálně zahájen 8. února 1995, když bylo uděleno povolení od piemontské biskupské konference a Kongregace pro kauzy světců. Nyní probíhá přípravná fáze procesu.