Klášter kapucínů Brno

Brno, kláštery kapucínů u chrámů sv. Františka a Nalezení sv. Kříže

Matyáš Frantiszek Bajger

Brněnský konvent je druhou nejstarší kapucínskou rezidencí na našem území. Již čtyři roky po příchodu těchto řeholníků do Čech se v Brně objevují první misionáři. Stavba kláštera začala v roce 1604 na brněnském předměstí, sto kroků za Měnínskou branou, poblíž cesty do Vídně. Jejím fundátorem byl zemský hejtman Ladislav Berka z Dubé a Lipé. V červenci 1606 vysvětil kardinál František Dietrichstein chrám sv. Františka. Kapucíni kázali v městských kostelech, pořádali procesí. Před druhým švédským obležením Brna v roce 1645 však museli své sídlo na předměstí opustit. Vojenský velitel města Raduit de Souches nařídil nemilosrdně strhnout všechny domy před hradbami. Přechodně pak řeholníci pobývali na staré radnici a v měšťanském domě u Biskupského dvora. V roce 1648 jim František hrabě de Magni daroval svůj dům na Uhelném trhu, ke kterému přikoupil dva okolní, aby získal dostatečný pozemek. Stavba trojkřídlého kláštera pro 40-45 bratří začala na náklady zemského hejtmana Pavla Kryštofa z Liechtensteinu. Ten se jejího dokončení v roce 1651 ale nedožil, a tak přispěli další dobrodinci, zejména Ferdinand Václav z Kolsdorfu. Kostel Nalezení sv. Kříže byl vysvěcen až 7. května 1656. Po zrušení konventu v roce 1950 sloužily budovy jako depozitář sousedního muzea, a tak, ve srovnání s jinými, nebyly ani příliš pobořeny. Od 90. let je opět obývají řeholníci.

V Brně, jako ostatně snad ve všech kapucínských konventech, existovala knihovna už od jeho počátku. Dokazují to i léta, uváděná ve vlastnických záznamech v knihách, nejstarší je z roku 1606. První soupis knih existoval již v roce 1618, jak dokazují další provenienční záznamy zmiňující se o zápisu v něm. Fond již tehdy čítal nejméně šedesát svazků. Kapucíni přišli do Čech z Itálie. Alespoň přechodně pobývali i v Brně, kde se po nich zachovalo dosti velké množství knih v jejich rodné řeči ze 16. a hlavně 1. poloviny 17. století. Většina těchto tisků je vevázána v lepenkové pergamenové vazbě a jejich listy jsou často zohýbány od vlhkosti a jsou dodnes cítit zatuchlinou. Zdá se, že jejich cesta z Apeninského poloostrova nebyla nijak jednoduchá.

Roku 1651 byla hotová kvadratura nového konventu pod Petrovem. O 36 let později nechal ještě kvardián Ondřej z Brna přistavěl další budovu, v níž nechal umístit klášterní lékárnu, truhlárnu, cely provinciála a definitorů a také knihovnu. Přesná lokalizace toho objektu budovaného stavitelem a sousedem kapucínů Janem Křtitelem Ernou není jednoznačná. Podle podrobné analýzy pramenných zmínek provedené M. Tejčkem se nacházela patrně v západní části konventu někde na místě dnešního Trenckova křídla. Jiným vysvětlením archivních zápisů popisujících lokaci bibliotéky je její umístění v jižním samostatném křídle za kostelem, v sousedství bývalých hradeb vedle současného turistického vchodu do kapucínské krypty. Pokud tomu tak skutečně bylo, jednalo se o velmi neobvyklé umístění knihovny do samostatně stojící přízemní budovy, jež ani nebývala běžně řeholníky obývána (nenacházely se v ní trvale obydlené cely) a nebyla tedy příliš zajištěna. Jiné uložení se však řeholníkům v tehdy hojně osídleném konventu zřejmě najít nepodařilo.

Díky podrobné analýze provenienčních záznamů známe téměř všechny dárce knih. Níže jsou vyjmenováni jen ti nejvýznamnější. Nejméně 42 svazků pochází z knihovny Michaela Schwaba, brněnského faráře u svatého Jakuba. Většina z nich se dostala ke kapucínům již před zpracováním soupisu v roce 1618. Dar z Schwabovy knihovny byl velmi různorodý obsahově i vročením, farář chtěl snad vyjádřit kapucínům vděk za jejich kazatelskou činnost. Asi sedm tisků darovali před rokem 1640 členové rodiny Hovoriů, konkrétně František, titulovaný jako vyškovský rodák, olomoucký kanovník a pozdější brněnský probošt Eliáš nebo brněnský protonotář Jiří. Při pohnutých událostech třicetileté války ve sbírce přibylo několik knih z dalších brněnských klášterů a od kapucínů z Vyškova a Mikulova. Nejméně 40 svazků vesměs hodnotných knih včetně pěti prvotisků získali kapucíni z knihovny uničovského rodáka, od roku 1624 prvního katolického faráře v Kunštátě a horlivého bojovníka proti protestantství Bernarda Voscinia. Zajímavé erbovní supralibros se dochovalo na šesti svazcích souborných spisů Martina Luthera. Pochází z více než tisícisvazkové knihovny známého brněnského lékaře, luteránce Jakuba Konráda Praetoria. Ten samozřejmě tisky katolickým řeholníkům nedaroval. Společně s dalším svazkem (indexem celého díla), se do fondu dostaly zásluhou bratra Benedikta z Vorchheimu. V roce 1627 jej pověřil kardinál Dietrichstein, aby obracel na „pravou“ víru nekatolíky, kteří se v posledních letech ve městě velmi rozšířili. Jako celek se ke kapucínům dostala knihovna zaniklé farnosti v Kamenci u Brna. Odkázal ji duchovní J. Mikslanek, působící jako kaplan v rovněž zaniklých Želovicích, když jej ležícího na smrtelné posteli přijel 22. prosince 1676 navštívit brněnský vikář Benignus z Moravy.

Okolo roku 1695 působil v knihovně bratr Ezechiel z Brna, který se patrně velmi dobře orientoval v literatuře vhodné a žádoucí pro kapucínské řeholníky. Sepsal totiž 105 stránkovou bibliografii „užitečných knih“. Její první část obsahuje kázání seřazená podle nedělí a svátků liturgického roku, druhá je velmi precizně rozdělena podle předmětových hesel. Soupis byl později až do 19. století doplňován o nově vycházející knihy. Byl bezpochyby dobrou pomůckou, neboť svým věcným popisem daleko předčil všechny jiné soudobé katalogy a soupisy.

Mezi dobrodince kláštera patřil také brněnský tiskař Jakub Maxmilián Svoboda, který byl po své smrti roku 1736 pohřben v kostelní kryptě. Záznam o jeho knižním daru je znám jen na jednom svazku, kde je jmenován jako „náš dobrodinec výjimečného srdce“. Dodnes se ve fondu zachovalo 45 tisků z jeho dílny, z nichž přinejmenším část daroval sám tiskař, například jím pro kardinála Schrattenbacha tištěná operní libreta, které by si řeholníci stěží pořizovali z vlastní iniciativy, a asi deset knih patřilo původně premonstrátům v Zábrdovicích. Tiskař Jakub Maxmilián Svoboda také pro kapucíny účelově knihy vydával. V letech 1730-33 vytiskl oratoria zpívaná při slavnostech v kapucínském kostele, po roce 1731 pak české vydání v řádu i mezi jeho příznivci populární duchovní příručky Velká štěpná zahrada od německého kapucína Martina von Kochem. Ve vydávání knih pro řeholníky pokračoval i jeho syn Emanuel Svoboda, který tiskl teze z jejich brněnských studií.

Původní místnost knihovny postupně počátkem 18. století přestávala stačit. Podle poznámky v soupise části fondu byl v roce 1716 kvardián Jiljí (Egid) Weiss z Wrocławi požádán, aby byla vybudována nová knihovna. Nic ovšem v záležitosti neučinil. Na další stížnosti reagoval až jeho nástupce, bývalý provinciál Antonín Ludvík Čepaný z Jihlavy. V roce 1727, kdy již byla knihovna v katastrofálním stavu, požádal písemně a pak i osobně barona Šubíře z Chobyně, aby finančně přestavbu zabezpečil. Ten souhlasil, knihy byly vyklizeny, ale později opět vráceny zpět v původním bídném stavu. A to přesto, že baron Šubíř znovu na představeného naléhal, aby byly přemístěny a knihovna zřízena jinde. Kromě toho se objevily sváry se sousedem Janem Schwarzem. Na pozemku, kde stála knihovna si chtěl zbudovat dílnu a nabízel za to řeholníkům smírné deset zlatých ročně. Spor se urovnal, knihovna byla částečně opravena, ovšem stále zůstala na svém původním místě za kostelem nebo západně od kvadratury směrem k současnému biskupskému dvoru.

Problém s nedostatkem prostor pro knihy se tedy nevyřešil a nejspíše se nesl dále, i když o tom nemáme zprávy. Nová knihovna byla postavena až po roce 1763 jako součást nové samostatně stojící budovy nazývané Trenckův trakt nebo křídlo v severní části areálu, stavěné patrně zároveň s bibliotékou. Tradiční pojmenování objektu poukazuje na souvislost mezi její výstavbou a finančním odkazem, který vojenský velitel císařovny Marie Terezie baron František von Trenck odkázal kapucínům před svou smrtí 6. října 1749 v Špilberském vězení, kam za ním řeholníci docházeli. Přímá souvislost mezi Trenckovým odkazem a stavbou však zatím nebyla pramenně doložena. Vojenský pandur mimoto odkázal bratřím 4 tisíce zlatých „na soukenickou dílnu a jiné zbožné účely,“ o stavbě nového traktu není v jeho testamentu žádná zmínka. Navíc byla část této nemalé sumy uložena jako vklad, od roku 1753 v jisté vídeňské bance, z níž bylo ročně vypláceno řeholníkům 40 zlatých. Mezi Trenckovou smrtí (4.11.1749) a položením základního kamene knihovny (1763) navíc uběhlo čtrnáct let.

Budova knihovny z roku 1763.
 

Prokazatelnou zásluhu na novostavbě knihovny a snad celého traktu měla rodina Grimmů. Mořic Antonín, známý brněnský architekt a jeho manželka Voršila byli dobrodinci brněnských kapucínů a jako takoví jsou i pohřbeni v hrobce pod kostelem. Dva jejich synové, Jan Jakub a Jiří se v letech 1719 a 1729 sami stali kapucíny s řeholními jmény František Ludvík z Brna a Antonín z Brna. Druhý z nich byl dvakrát na hradčanských kapitulách zvolen českým provinciálem, v roce 1762 a 1768. Další potomek Mořice a Voršily, významný brněnský stavitel František Antonín Grimm byl architektem novostavby. Kromě toho již dříve přistavěl boční loď kostela a nově jej zaklenul. Je titulován jako dobrodinec a po své smrti 17. ledna 1784 byl pohřben vedle svých rodičů v kryptě.

Dle zmíněných souvislostí mohl být František Antonín Grimm také hmotným zabezpečitelem stavby s honosnou, v jiných konventech neobvyklou knihovnou, kterou si bezpochyby kapucíni ze svých skromných prostředků nefinancovali sami. Tento dobrodinec bratří pohřbený čestně v hrobce pod kostelem se snad chtěl zavděčit kapucínům podobně jako jeho otec Mořic. Kostel však již byl Mořicem opraven, a tak se mohl František A. Grimm rozhodnout ukázat kapucínům své stavařské umění i dobročinnost skrze stavbu knihovny, na kapucínské poměry zcela výjimečné svými rozměry (zejm. výškou) i výzdobou. Navíc dosavadní uložení knih, jak je výše zmíněno, bylo již několik desetiletí kriticky nepostačující. Této tezi nasvědčuje i fakt, že při všech událostech týkajících se stavby bibliotéky i její výzdoby a vybavování mobiliářem je v pramenech jako řádový aktivista zmiňován provinciál Antonín z Brna, rodný bratr F.A. Grimma, přestože tato povinnost náležela kvardiánovi a byla rovněž v ostatních podobných případech přístaveb prováděna místním představeným. Zároveň můžeme předpokládat jistý vztah Antonína Grimma z Brna k řádovým knihovnám. Jmenovaný totiž působil přibližně v letech 1754-1759 jako generální řádový archivář v Římě. Přestože knihovna a archív vždy tvořily v rámci klášterů dvě samostatné instituce, přece jen je pojilo mnoho podobného, což vedlo často k společnému uložení obou v jedněch prostorách, jak tomu bylo i v právě popisované tehdy vznikající brněnské bibliotéce. Za zmínku stojí též fakt, že řádové prameny nikde neuvádějí výstavbu nového „Trenckova“ traktu, zato je podrobně uváděna stavba knihovny včetně položení základního kamene. Jakoby přestavba či zvýšení dosavadní budovy bylo jen záležitostí vedlejší při důležitější bibliotéce, na níž mohl František Antonín Grimm ilustrovat bohatost svých stavebnických znalostí i pokladny.

Jak již bylo zmíněno, základní kámen byl položen roku 1763, stavba skončila o rok později. Neobešla se bez problémů. Po zbudování základů proti ní i celému novému křídlu cel protestoval soused Silber, neboť se mu zdála příliš vysoká. Jeho písemná stížnost nebyla z neznámých důvodů doručena, proto přišel do kláštera osobně a nabídl řeholníkům 500 zlatých za to, že stavba bude o jedno patro snížena. Kapucínům závislým na almužnách z okolí se lákavá nabídka zalíbila. Protože však Silber svou kritiku na kapucíny hrubě rozhlašoval po městě, nebylo na jeho návrh přistoupeno. Po dokončení budovy knihovny v roce 1764 ji nechal provinciál Antonín Grimm z Brna snad ve spolupráci s rodným bratrem Františkem Antonínem vybavit nábytkem a freskou.

Hlavní sál brněnské kapucínské knihovny.

Ve svých prostorách se knihovna zachovala dodnes, a tak její vzhled známe nejen z archivních pramenů. Skládá ze tří místností, dvou menších o rozměrech přibližně 4 x 5 metrů a hlavního sálu uprostřed s 9,6 x 5,4 metry. Zaujímá celé první patro západního křídla traktu. Mezi jinými kapucínskými knihovnami je jedinečná velikostí prostor, zejména výškou (zaujímá přibližně dvě patra sousedního křídla), především však výzdobou. Ta se zdá být až v rozporu s chudobou, na níž kapucíni kladli velký důraz a honosnější umělecká díla u nich najdeme zpravidla jen v kostelích a kaplích. Proč taková knihovna vznikla právě v brněnském klášteře, který sice nebyl nejmenší, ale nebyl žádným ústředím, nemáme doloženo žádnými zprávami. Zdá se, že architekt František Antonín Grimm chtěl nějakým způsobem kapucínům darovat něco svých schopností a snad i majetku. V běžně obývaných prostorách kláštera, jako je třeba refektář, mu v tom ale bránila střežená řeholní prostota. U klášterní knihovny, která navíc byla několik desetiletí v bídném stavu, až taková bariéra zřejmě nebyla. Záležitosti jistě napomohlo, že jeho rodný bratr byl tehdy provinciálem.

Z tří místností knihovny je dominantní její hlavní sál. Kolem všech stěn jsou umístěny skříně se sedmi policemi, dole mají zásuvky. Knihy jsou umístěny i nad dvěma okny a oběma dveřmi, které tvoří s mobiliářem jednotnou kompozici. Nábytek je rokokově vyzdoben. Mezi policemi jsou fiktivní sloupy s hlavicemi, nad nimi a v rozích bíle natřené rokokové vázy. Nade dveřmi na levé i pravé straně najdeme postavu andílka. Dominantou místnosti je nástropní freska, kterou vymaloval známý moravský malíř Josef Stern, umělecká kapacita, kterou stěží kapucínští řeholníci najímali sami, ale jejíž práci běžně zajišťoval a samozřejmě i platil nějaký dobrodinec. V její ústřední části stojí vedle sebe dva největší církevní učitelé středověku: františkán svatý Bonaventura a dominikán svatý Tomáš Akvinský, oba ve svém řeholním oděvu. Bonaventura pravou rukou Tomášovi ukazuje na Ježíše přibitého na kříži pod zeleným baldachýnem. Tento motiv, v sakramentálním umění nijak neobvyklý, má svou věcnou spojitost s knihovnou. Svatý Tomáš, zakladatel scholastiky, reprezentuje teologické učení uložené v knihách. Svatý Bonaventura, představitel františkánské prostoty, mu ovšem ukazuje, že pravá moudrost spočívá v ukřižovaném Ježíši, více než ve všem, co bylo napsáno.

Nástropní freska J. Sterna - sv. Tomáš Akvinský a sv. Bonaventura.
 

Ve spodní části fresky padají z kamenného mostu tři postavy, které zastupují hříšníky zavržené do pekla. Zleva je to nahý muž držící v ruce hada, symbol hříchu, uprostřed muž v pestrém oděvu s knihou v ruce, nejspíš arabský muslimský učenec, a konečně vpravo ležící žena v lehkém šatu svedená amorkem s lukem v ruce. V horní části se nachází opak pekla - nebe. Uprostřed něho vidíme holubici jako Ducha svatého se září okolo. Zleva k ní přilétají dva andělé. Iluzivní architektonický rámec okolo je nade dveřmi přerušen imaginárními výklenky s květinovými vázami. V rozích jsou žluté kartuše s barevnými květy. Kompozičně vyrovnaná freska vyniká především svou barevností. Obrysy objektů namaloval Stern ostře, ale citlivě.

V první místnosti se nachází skříň podobné výzdoby jako nábytek v hlavním sálu. Nad jejími dvoukřídlými dveřmi je v rokokové kartuši namalován nápis „Archivum“. Přihrádky uvnitř mají štítky s písmeny abecedy nebo začátky názvů měst s jinými kapucínskými kláštery. Evidentně sloužila k ukládání klášterních archiválií. Nad vchodem do hlavního sálu je pověšen dřevěný reliéf neznámého církevního hodnostáře, ostatní police byly vyrobeny až po vrácení kláštera řádu na konci 20. století. Mobiliář třetí místnosti je odlišný, vyroben byl z tmavějšího dřeva a bez zvláštních ozdob. Mohl vzniknout současně se skříněmi vedle, ale klidně i později. Ve spodní části má uzamykatelné skříně, jejichž dvířka jsou tvořeny diagonální mřížkou. S podobnými se můžeme setkat i v knihovně na pražských Hradčanech a sloužily k ukládání zakázaných knih, neboť ne každý k nim mohl mít přístup.

Uzamykatelné skříně na libri prohibiti v třetí místnosti knihovny.
 

Vstup do celé knihovny chrání dvoukřídlé zdobené železné dveře. Podlaha je z šedého mramoru, materiálu pro kapucínské kláštery dosti výjimečného, většina jejich podlah byla dřevěných. Ještě jednu zvláštnost skýtala brněnská knihovna. Uprostřed regálů naproti oknům se nachází prosklená vitrína o výšce 180 cm, v níž byla umístěna lidská kostra. O významu této neobvyklosti existují dvě verze výkladu. První ji má za „memento mori“, připomínku smrti, která zaujímá významné místo v kapucínské spiritualitě a přeneseně i v umění. Podle druhé sloužila lékařským účelům. Brněnský klášter měl vždy vymezeno několik cel pro nemocné řeholníky. Za kvardiána Serafína Melchera z Głuchołaz došlo pomocí stavitele Mořice Grimma po roce 1735 k přestavbám, jež umožnily přemístění a rozšíření klášterní nemocnice a zřízení lékárny, která patrně příležitostně sloužila i světským osobám, zejména chudým. Lékařský účel se zdá být pravděpodobnější, neboť podle popisu V. Dokoupila z 60. let 20. století byly na její lebce stopy trepanací a některé kosti označeny štítky. Druhotně ale mohla i připomínat smrt. Kostra byla nalezena v roce 2001 v jedné z přihrádek ve spodní části mobiliáře. Nacházela se ve značně zuboženém stavu, bez lebky, části nohy i dalších končetin, se zpřelámanými žebry, a proto byla pohřbena v kryptě hradčanského kláštera.

Skříň na archiválie.
 

Krátce po dokončení nové knihovny, konkrétně v roce 1769 byly knihy v ní znovu urovnány, jejich hřbety nově nabarveny a označeny signaturami. Natírání hřbetů a signování knih podle oborů zastoupených písmeny skončilo v roce 1780, později vydané knihy již šedé hřbety nemají. Snad tehdy vznikl i katalog. Jeho torzem může být dochovaný seznam kategorie Z, tedy zakázaných knih. Eviduje celkem 166 svazků, podle datovaných záznamů jich osmdesát procent pocházelo z 16. století. Relativně velký počet z nich obsahuje vlastnické přípisy předchozích majitelů. Zdá se, že kapucíni si tyto knihy z „Indexu“ nekupovali, pokud by vůbec mohli. Získávali je buď jako dar, častěji ovšem ze zkonfiskovaných knihoven. Dnes je ve fondu jen 75 svazků z této kategorie. Nejspíš se podařilo v Brně eliminovat nebezpečnější protestantské aktivity a další vlastnění této literatury ztratilo význam.

O nákup několika knih se v polovině 18. století postaral Mansvet Liebscher z Prahy (1706-1771), v roce 1735 lektor, 1759-62 místní kvardián a též generální řádový komisař pro Polsko. Knihy zakoupil za almužnu, za kterou byly odslouženy mše. V roce 1776 učinil větší nákup tehdejší brněnský kvardián, definitor a pozdější provinciál Simplicián Síruček (Sirucžek) z Bohdaneče (1716-1778). Největším přírůstkem z té doby byla ovšem knihovna blíže neznámé osoby jménem Nicolaus Bellaci. Jeho mědirytový štítek se jménem obvykle nalepený na přídeští knihy se dodnes zachoval na více než třech stech svazcích, na dalších desítkách je jen jeho podpis perem. Podle těchto poznámek víme, že v roce 1738 ještě studoval. Nejpozdější zápis je z roku 1753, takže snad brzy poté zemřel. Ani jeho profesi nelze přesně určit. Většina knih je teologických včetně kázání, pastoračních děl a disputací, ale vyskytuje se též literatura lékařská, světské i církevní dějiny, zeměpis nebo beletrie. Nicolaus Bellaci byl s největší pravděpodobností knězem, ale záběr jeho zájmů byl mnohem širší a zasahoval i do světské sféry. Jméno by poukazovalo na italský původ, ovšem jen pět jeho známých knih bylo v italštině, zato více než třetina byla vytištěna v českých zemích.

Od poloviny 18. století se v knihách objevují zápisky jmen bratří kapucínů, kteří knihy používali pouze pro vlastní potřebu. Největší osobní sbírku měl česko-moravský a později moravský provinciál Prokop Schober (nebo Schubert) z Mikulova, nejméně 41 svazků. Více než čtyřicet knih nejrůznějšího žánru měl jeho následovník ve funkci moravského provinciála (1785-1814) Julián Meller z Mikulova, lektor dogmatiky. Alespoň patnáct knih z různých oborů teologie vlastnil lektor filozofie a zpovědník Deicola z Moštěnic. Od roku 1761 pobýval mimo klášter, olomoucký biskup Maxmilián z Hamiltonu jej povolal jako svého zpovědníka a teologa. V roce 1772 mu ale provinciál Simplicián Síruček z Bohdaneče přikázal vrátit se do Vyškovského konventu. Svou vlastní knihovnu měl také Antonín Grimm z Brna. Především ale pořizoval literaturu pro knihovnu konventní. Vesměs datované zápisky o jeho nákupu pocházejí plynule z let 1759-1767. V letech 1758-68 pořídil minimálně 15 svazků během svých cest do Říma. Více než padesát knih pro osobní potřebu měl někdy v polovině 19. století kazatel Ubaldus Wojtěch z Kyjova, provinční definitor a sušický kvardián, v poznámkách v knihách titulovaný jako „dobře sloužící misionář“. V jeho zápiscích najdeme doklady o působení v Sušici nebo v Mělníku jako kooperátor, knihy si tedy vozil s sebou. Zda byl přímo členem brněnského konventu nevíme, náležíce k hospici na Novém Městě Pražském ale působil na zámku Egberta hraběte Belcredi v brněnské Líšni. Pro označení svazků používal i razidlo. Ještě zajímavěji označoval své knihy v 2. polovině 19. století kazatel Hilarius Martinetz, a to jednoduchým supralibros se svým jménem. V brněnském fondu je ale jen jeden takový svazek.

Přinejmenším od 60. do 80. let 18. století fungovala v kapucínském konventu studia dogmaticko scholastické teologie, později též práva, na nichž se učilo i několik desítek studentů. Existence klášterní školy se dodnes odráží v historickém knihovním fondu. Kromě soudobých učebnic teologie, jejichž konkrétní vazbu na studia můžeme jen odhadnout, měli také lektoři připsány knihy k osobnímu užívání. Největší soubory náležely již zmíněným Prokopu Schoberovi z Mikulova a Juliánu Mellerovi z Mikulova, různé učebnice teologie a kvestie používali též lektoři Alipius Slanina z Litoměřic (1734-1798), Hyacint Lukensis, učebnici filozofie pro konventní knihovnu zase pořídil Engelbertus z Bruntálu v roce 1776 vlastnící též studijní text patristiky.

Někdy po roce 1842 získaly knihy nové signatury vyznačené papírovými štítky na hřbetě. Nevycházely již z tématických oborů, ale skládají se z římského čísla podle místnosti, písmena podle police a arabského čísla vyjadřujícího pořadí v ní. Nejpozději roku 1853 byla někde v brněnském klášteře uložena rovněž knihovna třetího řádu svatého Františka, jehož vlastnictví je označeno razítky. Těchto knih se dochovalo jen několik kusů, podle signatur však terciáři měli v roce 1911 nejméně 660 titulů a zpracovaný katalog. Některé knihy zhruba z této doby jsou označeny razítkem „Guardianat“.

Přibližně na přelomu 19. a 20. století byly místnosti knihovny v Trenckově křídle zaplněny. V knihách se totiž objevují nové, tužkou napsané signatury. Jejich syntaxe začíná zkratkou oboru (Th-teologie, Lit-liturgika, Lex-slovníky aj.) a pokračuje pořadovým číslem. Nejvíce bylo samozřejmě teologie, nejméně 500 svazků. Zařazeny sem byly ovšem třeba i pohádky. V roce 1903 působil v Brně jako knihovník jakýsi bratr Hyacint, který se tehdy tituloval jako student druhého ročníku teologie. V pozdějších katalozích bratří se ale jeho jméno již nevyskytuje. Buď tedy předčasně zemřel nebo opustil řád. Také z první poloviny 20. století se zachovala torza soukromých knihoven několika řeholníků. Nejvíce svazků (více než sto) pochází od Stanislava Žyly, roku 1935 brněnského kvardiána, kazatele, školního katechety, duchovního správce brněnské věznice či ředitele „Díla serafínské lásky“, které spravovalo v Brně-Komárově dětský domov. Rozsáhlost Žylovy knihovny naznačuje skutečnost, že pro označování knih používal čtyři různá razítka. P. Žyla zemřel v roce 1957 v Brně, kde již předtím několik desetiletí pobýval, jeho knihy zejména nové a aktuální literatury se jako bezcenné ztratily. Vedl též německou sekci místního společenství třetího řádu sv. Františka a pro celé Československo řídil Arcibratrstvo blažené smrti sv. Josefa ku pomoci umírajících, jehož členové se vždy ráno a večer modlili za zemřelé toho dne. Velmi dobře ovládal němčinu, většina jeho knih je v tomto jazyce. Snad o něco skromnější byla sbírka brněnského vikáře Karla Toufara, strýce Josefa Toufara nespravedlivě popraveného za tzv. Číhošťský zázrak. Po 2. světové válce působil v Brně Justin Nekula (1879-1963), bývalý kvardián v Zákupech. Své knihy si z místa na místo dle svého působiště přenášel také bratr Longin Novák. Vlastnil 248 knih hlavně z 20. století, většinou v češtině. Měl zejména literaturu o duchovním životě pro kněze, řeholníky a prostý lid. Zřetelně je v profilu fondu vidět jeho pastorační činnost, kázání a katecheze pro děti a mládež. Počínaje rokem 1922 byli kapucínští kandidáti kněžství posíláni na studia do Belgie, Holandska nebo Švýcarska. Ovládali dobře francouzštinu a jako památka na ně se v knihovně zachovala řada knih v tomto jazyce, dovezených ze studií nebo získaných později z různých kontaktů.

Na sklonku svého života, tedy asi v letech 1920-24, pobýval v kapucínském klášteře profesor Jan Sedlák, teolog a církevní historik proslulý zejména studiemi o Janu Husovi a jeho následovnících. Kromě horlivé badatelské činnosti se věnoval i knihovně, kterou mu kapucíni svěřili do správy. Necelou třetinu ji tehdy nově zpracoval. Knihám začal přiřazovat nové signatury sestávající z jednoduchého arabského čísla. Vytvořil první neúplný lístkový katalog, který se v knihovně dochoval jak v rukopisné, tak ve strojem psané podobě.

Za druhé světové války ovlivnilo fungování knihovny až osvobozování Brna sovětskou armádou, respektive její blížící se fronta. Bratři z obavy před možnými ztrátami způsobenými bojem převezli několik nejvzácnějších knih, především prvotisků do hradčanského kláštera. Tam zůstaly i po válce a jakožto součást pražského fondu byly také konfiskovány a svezeny. Někdy ke konci války vybuchla na kapucínských zahradách bomba, která částečně poškodila třetí místnost. Podle pozdější popisů nebylo knihovně v letech 1945-50 věnováno příliš mnoho péče. Staré tisky nebyly zřejmě potřebné pro činnost řeholníků, kteří se více zaobírali každodenními starostmi.

Po zrušení kláštera v roce 1950 se podařilo v nezvyklé úplnosti zachovat celek vzácnější část fondu, který zůstal na místě instalován ve svých původních historických prostorách. Nebylo to však jednoduché. Ještě před likvidací žebravých řádů se 21. dubna 1950 sešli zástupci Státního úřadu pro věci církevní (SÚC) a Náboženského fondu. Dohodnuty byly jen tři knihovny, které zůstanou na svém původním místě, konkrétně Strahov, Teplá a Rajhrad. Ředitel Zemské a univerzitní knihovny v Brně, které fond dle svozových pravidel náležel, doporučuje 10. června státním úřadům, aby zůstal na místě. 20. června Kulturní komise SÚC doporučila rozšířit počet knihoven ponechaných na místě na 19. Dvě již byly ovšem svezeny a jedna pak přibyla, takže dle schválení Kulturní komise z 31. srpna jich nakonec zůstalo 18. Definitivní rozhodnutí, které určilo i osud brněnské knihovny, padlo až 19. září za přítomnosti náměstka ministra vlády Zdeňka Fierlingera.

Zemská a univerzitní knihovna v Brně se fondu ujala v červnu 1950. Výsledky její prohlídky byly velmi kritické: „staré tisky jsou prolezlé červotoči, zaprášeny a budou-li ponechány na místě v tomto stavu, jsou vystaveny značnému poškození, ba i zničení.“ Vyčleněna byla starší moravika a jiné vzácnější knihy v počtu asi 400 svazků včetně prvotisků, rukopisů i úmrtních matrik. Státní knihovna v Praze žádala o jejich přidělení. Nebylo tedy ještě skutečně vyjasněno, zda fond zůstane v Brně. Novější knihy byly nalezeny také v celách řeholníků. Vědecká knihovna projevila zájem „především o novodobou českou literaturu uloženou (...) v místnosti vedle hlavního knihovního sálu a to včetně dvou dřevěných polic postavených v této místnosti.“ Do konce léta byla knihovna vytříděna. Staré tisky a jiné hodnotné knihy byly soustředěny do hlavního sálu, počítalo se ještě s jejich převozem mimo klášter. Vyřazená „braková literatura“ určená pro Sběrné suroviny byla uložena ve zvláštní místnosti. Z hlášení vědecké knihovny Krajskému národnímu výboru z 2. října 1950 se dovídáme, že veškerý vyřazený materiál má být v nejbližší době převezen do jejího sklepního skladiště, kde bude dále deponován. Novější knihy z konce 19. a z 20. století se skutečně ve sbírce dochovaly jen ve velmi malé míře, není ovšem zřejmé, zda skončily jako sběr nebo v běžném fondu vědecké knihovny. Ztratily se zmiňované regály z první místnosti a barokní židle.

V roce 1950 začal o kapucínskou knihovnu pečovat Vladislav Dokoupil. Rovněž on se vyjadřoval velmi kriticky o jejím snad po desetiletí zanedbaném stavu. Po nezbytném úklidu začala v roce 1953 katalogizace a za tři roky byla zhruba hotova. Dokoupil navázal na Sedlákův systém signatur, použil i jeho katalogizační lístky a zpracoval až na výjimky všechny staré tisky do roku 1800 a některé knihy novější, zejména bohemika. V samostatném svazku zpracoval soupis tisků ze 16. století, napočítal jich 522. Rozhodl se popsat i prvotisky, byl však překvapen jejich částečnou absencí ve fondu. Byly koncem války převezeny, což ale netušil. Srovnáváním s Hainovým Repertoriem a seznamem, který mu poskytli pracovníci Památníku národního písemnictví se mu podařilo nalézt 49 inkunábulí ve 40 svazcích a s pomocí Krajského národního výboru je převézt zpět do Brna. Dokoupil později knihovnu i s ostatními klášterními sbírkami ve správě Státní vědecké knihovny popsal.

Prostory knihovny v klášteře byly ovšem stále ve špatné stavu. Třetí místnost byla poškozena bombou, především ale v 50. letech došlo k posuvům půdy a tlaku výše položeného muzea. V roce 1959 byly proto knihy převezeny nejprve dočasně do sousedního muzea a pak do depozitáře Univerzitní knihovny. Celé regálové zařízení bylo rozebráno. Během záchranných prací, které se protáhly na čtyři roky, byly zpevněny stěny, vyměněna okna, restaurována poškozená nástropní freska a vyměněny části regálů nejvíce poškozené červotočem. K opětovné instalaci knih došlo až v roce 1965. Několikeré stěhování a nouzové umístění se údajně neobešlo bez menších ztrát.

V listopadu 1993 knihovnu opět převzali kapucíni. Prvotisky a 56 svazků novějších rukopisů bylo do té doby umístěno v depozitáři Státní vědecké knihovny v Brně a vzájemnou smlouvou byly i nadále deponovány v jejím trezoru. V letech 1999-2005 byla provedena nová katalogizace fondu v elektronické podobě, z velké části evidující vazby či vlastnické přípisy v knihách. Prostory bibliotéky se do té doby nacházely v dosti neutěšených klimatických podmínkách, které snad panovaly už od rekonstrukce v 60. letech. Použitím odvlhčovačů a řízeným větráním se podařilo vše uvést do vyhovujícího stavu, stejně jako byl eliminován červotoč.

V současné době fond obsahuje asi osm tisíc svazků. V tom je asi 6500 starých tisků včetně přívazků. Ve sbírce je něco přes sto knih, které byly vydány po zrušení kláštera roku 1950 nebo dle přípisků lze určit, že se do ní dostaly až později. Prvotisků v ní najdeme celkem 75 včetně fragmentů. Mezi nimi jsou dva unikátní jednolisty z dílny prvních brněnských tiskařů Stahela a Preinleina. Mnoho knih z druhé poloviny 19. a z 20. století je nesvázaných a neořezaných, což v mnoha případech znemožňuje i jejich čtení. Finanční prostředky kapucínů byly nejspíš omezené, a tak nemohli nebo nechtěli utrácet další peníze za knihvazače. Pěkným obohacením bylo v letech 2001 a 2002 převezení 163 svazků s brněnskou proveniencí z Provinční knihovny na Hradčanech. Z velké části to byly právě další vzácné knihy odklizené pryč před sovětskou frontou, konkrétně 20 inkunábulí a další tisky ze samotného počátku 16. století.

Registrovaní návštěvníci našich stránek mají přístup i do katalogu knihovny.