serafin kaszuba mSerafín Ludvík Kaszuba (1910–1977)

Služebník Boží Alois Kazimír Kaszuba se narodil 17. června 1910 v Lemberg-Zamarstynów v Polsku. Jeho otec Karel byl dělníkem, matka v domácnosti. Serafín byl posledním ze čtyř dětí. S kapucíny se seznámil ve své farnosti, kde ministroval. Byl velmi inteligentní, studoval s velkými úspěchy. V srpnu 1928 přijal kapucínský hábit a jméno bratr Serafín v Sedziszówě Malopolskim. Teologii vystudoval v Krakově, 11. března 1933 byl vysvěcen na kněze a horlivě se pustil do kazatelského a zpovědního apoštolátu. Pak studoval filozofii na krakovské univerzitě. Když vypukla druhá světová válka, pobýval právě v Lembergu. Snažil se zajistit duchovní správu ve farnostech, které zůstaly opuštěné, především v oblasti Volyně, kde ruská armáda vyvraždila duchovenstvo. Na Boží hod vánoční roku 1940 šel na vlastní riziko sloužit mši svatou do kostela v Karasinu, který zůstal bez kněze. Poté, co vypukla válka mezi Německem a Sovětským svazem, obsadili Němci v červnu území Volyně a Karasin byl vypálen. Serafín zůstal se svými lidmi; odešel s nimi do vesnice Bystrzica, kde postavil kapli, aby mohl sloužit mši.

 

O několik měsíců později ukrajinští fašisté přepadli a zničili i tuto vesnici a otec Serafín musel utéct do vesnice Dermanka, kde od roku 1919 nebyl kněz. I obyvatelům Dermanky posloužil jako kněz a pomohl mnohým polským rodinám z okolí. Kostel, který byl předtím používán jako ubytovna, byl zrekonstruován a stal se centrem plodné apoštolské činnosti. Byla to nebezpečná práce. V červnu 1943 byla i Dermanka srovnána se zemí, otec Serafín utekl do Horodnice a pomáhal polským utečencům. V zimě 1943 musel znovu vyrazit na cestu a skončil ve vesnici Nova Huta, kde pro nedostatek lékařské péče a jídla mnoho utečenců onemocnělo tyfem. Tak jako kapucíni, kteří v dávných dobách ošetřovali postižené morem, ošetřoval a navštěvoval nemocné i otec Serafín. Po skončení války přišel do města Równe, kde zůstalo mnoho polských rodin. Zde prováděl lidový apoštolát, charakteristický množstvím náboženských a sociálních iniciativ. Pracoval zde deset let, dokud mu 11. dubna 1956 komunisté nezakázali vykonávat jeho kněžskou službu a nezavřeli všechny kostely. Znovu zůstal se svým lidem, stal se putujícím apoštolem, chodil z vesnice do vesnice, skrytě, stále na cestě a v nebezpečí odhalení a smrti. Tak až do poloviny roku 1956 prochodil Podolsko, Volyni, Litvu, došel až k Dinaburgu v Estonsku a na Sibiř.

 

Neustále měnil zaměstnání: jednou byl vazačem knih, pak v Dinaburgu prodavačem v lékárně, potom topičem v nemocnici. Když se dozvěděl o situaci katolíků v Kazachstánu, na podzim 1963 odešel do města Taincza, aby pokračoval ve své apoštolské činnosti a mohl živit víru mnoha rodin. Dne 6. března 1966 byl v Kustonaji zatčen, zakrátko však byl propuštěn a 16. března došel do Arykte v oblasti Celinohradu. Jeho příchod způsobil velké oživení křesťanského života, na svobodě však nezůstal dlouho. Dva dny před vánočními svátky roku 1966 byl v Celinohradu znovu zatčen, uvězněn a jen díky vysokému věku a své tuberkulóze nebyl týrán.

 

Nějaký čas se mu pak dařilo tajně sloužit mše v jednom domě, ale poznala ho  domovní důvěrnice, která ho špehovala, a rozhlásila, že je knězem. Tajně utekl, aby mohl konat mše pro katolické rodiny v různých vesnicích. Po smrti své milované sestry roku 1967 se Serafín po mnoha letech vrátil do Polska, navštívil příbuzné a šel se ukázat svým představeným v Krakově.

 

Během roku 1967 se jeho nemoc vážně zhoršila. Byl převezen do sanatoria, kde byl dlouhodobě hospitalizován, chtěl se však vrátit do Kazachstánu, mezi své lidi. Dne 13. června 1970 skutečně z Polska do Kazachstánu odjel. Ale tajná policie nezahálela. Serafín tajně a neúnavně navštěvoval vesnice, i když riskoval odhalení. Ale jeho tuberkulóza jej donutila zastavit se v nemocnici v Krasnoarmějsku. Byl poznán a musel roku 1975 uniknout na kliniku v Lambertu.

 

O rok později, v roce 1976, se vydal do Moskvy, Leningradu a byl stále ve styku se svými katolickými věřícími. Roku 1977 se dozvěděl, že jeden starý kněz v Taškentu se připojil k názorům biskupa Lefèvbra proti II. vatikánskému koncilu, a chtěl se tam vydat, aby bránil jednotu Církve.

 

Byla to velmi náročná cesta za strašným mrazů, a tentokrát již námahu neunesl. Stal se hostem jedněch věřících, 19. září 1977 v noci jej skolil infarkt a našli jej, jak sedí mrtvý u stolu s hlavou na breviáři. Zpráva o jeho smrti se roznesla rychlostí světla. Jeho hrob v Lembergu je cílem mnoha poutníků. Diecézní kurie v Krakově otevřela proces o životě a ctnostech dne 2. prosince 1992. 9. října 2017 papež František pověřil Kongregaci pro svatořečení, aby vydala dekret o jeho hrdinských ctnostech.