Bl. Honorát Kožmiński (1829–1916)

  • Wacław Kożmiński (otec Honorát) se narodil v městě Biała Podlaska 16. října 1829.
  • V roce 1845 se zapsal na Vyšší výtvarnou školu ve Varšavě a  ztratil zde víru.
  • V roce 1846 byl z politických důvodů uvězněn.
  • 15. srpna 1846, v den Nanebevzetí Panny Marie, znovu nalezl svou víru a dne 27. března 1847 byl propuštěn.
  • Dne 21. prosince 1848 vstoupil do kapucínského noviciátu v Lubartówě.
  • Dne 27. prosince 1852 byl vysvěcen na kněze.
  • V letech 1895–1916 působil jako generální komisař kapucínů na ruském území.
  • V letech 1853–1864 působil velmi zdárně ve Varšavě, kde kázal a vykonával duchovní vedení.
  • V roce 1855 založil kongregaci feliciánek a roku 1860 kapucínek svaté Kláry.
  • V lednu 1863 po polském povstání byl deportován do Zakroczyna a roku 1892 pak dále do Noweho Miasta.
  • V době jeho působení ve zpovědnici v Zakroczynu dostaly konkrétní podobu početné instituty a kongregace (bylo jich celkem 17), které založil a které byly schváleny Sv. Stolcem dne 21. června 1889.
  • Roku 1907 byla na tyto kongregace na základě udání a donášení uvalena různá omezení.
  • Otec Honorát zemřel v Nowem Miastě 16. prosince 1916, když mu bylo 87 let.
  • V roce 1929 byla zahájena kauza jeho blahořečení.
  • Proces o písemné pozůstalosti (více než 100 svazků) byl uzavřen v roce 1974.
  • Jan Pavel II. jej prohlásil blahoslaveným dne 16. října 1988.

„Když jsem lépe poznal život Františka z Assisi, dokonalost jeho ctností a niterné rysy jeho ducha, stal se mým nejoblíbenějším světcem. Mým jediným přáním je dokonale jej napodobovat a věrně dodržovat jeho řeholi. Zdá se mi, že přišel čas, kdy by měl příklad křesťanské dokonalosti vystoupit z uzavřeného okruhu klauzury a není důvod myslet si o těch, kdo žijí ve světě, že nemohou směřovat k dokonalosti. Marie je příkladem a vzorem skrytého života, které si naše kongregace podle jejího příkladu správně zvolily.“ (blahoslavený Honorát Kożmiński)

Otec moderního katolického Polska

Polský kapucín otec Honorát, občanským jménem Wacław Kożmiński, je zakladatelem 17 dodnes existujících řeholních kongregací a dalších osmi či možná deseti neexistujících. Narodil se 16. října 1829 v městě Biała Podlaska Serafínovi Kożmińskému a Alexandrině rozené Kahlové. Ke konci svých dní dospěl dne 16. prosince 1916 v Nowem Miastě.

Rodinou byl vychován křesťansky, po skončení základní školy v rodné vesnici vystudoval gymnázium v Plocku. V roce 1845 se zapsal na Vyšší výtvarnou školu ve Varšavě, kde pod vlivem osvíceneckých proudů a ateistického prostředí ztratil víru. Roku 1846 byl pro podezření z účasti v zakázané politické organizaci carskou policií (tehdy ještě bylo Polsko rozdělené a jeho část byla pod nadvládou Ruska) zatčen a uvězněn ve Varšavě, kde se nakazil tyfem a žil ve strachu z trestu smrti až do 27. března 1847, kdy byl i přesto, že už ztrácel veškerou naději, propuštěn na svobodu. Před tím o svátku Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna 1846) znovu přijal katolickou víru.

Musel v sobě svést tvrdý boj: chtěl vstoupit ke kapucínům, ale ve stejné době těžce onemocněla jeho matka. Nakonec, dne 21. prosince 1848, vstoupil do kapucínského noviciátu v Lubartówě. Po složení slibů a svém vysvěcení na kněze (27. prosince 1852) začal okamžitě působit jako profesor řečnictví a teologie kapucínských kleriků, byl zpovědníkem nekatolíků obrácených na katolickou víru, členem provinční rady a po dobu jednoho roku také představeným varšavského kláštera. Během let 1895–1916 byl generálním komisařem pro kapucíny, kteří zůstali po ruskou vládou.

Už jako mladý kněz byl však především kazatelem a osvíceným duchovním vůdcem, již v letech 1853–1864 neustále kázal v různých varšavských kostelech. Byl pověřen vedením františkánských terciářů a neomezoval se na pouhé povzbuzování ke zbožnosti, ale snažil se vzbudit zájem o charitativní a sociální práci. V této době se seznámil se Sofií Truszkowskou, kterou duchovně vedl, a začal se starat o takzvaný “živý růženec”. Nepečoval však pouze o to, aby se skupinky modlily růženec, ale orientoval je k rozsáhlé charitativní činnosti.

Katastroficky neúspěšné polské povstání proti Rusům v lednu 1863 mělo za následek, že řeholní řády byly odsouzeny k zániku. Otec Honorát byl deportován nejprve do kláštera v Zakroczymi, kde zůstal až do roku 1892, a pak do Noweho Miasta. Snažil se, aby si polský lid zachoval katolickou víru a vlastenecké cítění v dobách carského pronásledování, které chtělo oddělit polskou církev od Říma a začlenit ji do lépe ovladatelné církve pravoslavné. Otec Honorát pro svůj záměr používal především mariánskou úctu a třetí františkánský řád, který se souhlasem generálního ministra kapucínů radikálně zreformoval.

Občanské zákony zakazovaly řeholním řádům vykonávat apoštolát a přijímat novice, aby tak postupně vyhasly. Kdo se chtěl stát řeholníkem, byl nucen emigrovat. Otec Honorát těm, kdo jej požádali o radu, vystěhování nedoporučoval a vybízel je, aby spíš žili podle evangelních rad jako členové třetího františkánského řádu ve svém každodenním životě bez hábitu, bez kláštera, skrytě. Mezitím se modlil a studoval evangelium, ze kterého čerpal nejen ducha, ale i zásady řeholního života.

Za vzor si vzal svatou rodinu z Nazareta, která žila skrytým životem. Snažil se jej žít ve světě a definoval ho ve všech konstitucích a direktářích, které napsal pro instituty, které založil. Skrytý život pro něj nebyl jen nutností, kterou si vynutily zvláštní politické podmínky tehdejšího Polska, ale především požadavkem evangelia. Píše o tom: “V těchto kongregacích je zachováván život skrytý před očima světa. K tomuto způsobu života nás nevede jen rozvážnost nebo nutnost, ale snaha o napodobování skrytého života Panny Marie. Tuto formu života, která nepodléhá vnějším politickým a sociálním podmínkám, si jeden každý volí dobrovolně, protože je dobrá sama o sobě, protože umožňuje život k větší slávě Boží, jednodušší duchovní pokrok a jistější dosažení spásy.”

Ve zpovědnici v Zakroczymi dostaly podobu a život mnohé instituce, zaměřené vždy na jinou sociální vrstvu: intelektuály, mládež, dělníky ze závodů, dělnice z továren, pracovnice v domácnostech, děti, nemocné, řemeslníky, rolníky, zkrátka na místa a činnosti, kterými lze prospět bližnímu a ovlivnit široký okruh osob, například v restauracích, knihovnách, knihkupectvích, školách, krejčovstvích nebo obchodech.

Chtěl, aby každá kongregace měla tři různé kategorie členů: řeholníky, kteří žili společně a měli za úkol přijímat a řídit ostatní, řeholníky s časnými sliby, kteří žili ve svých rodinách anebo v malých skupinkách a které nazýval “sjednocení”, a nakonec terciáře zapojené do apoštolátu. Nejvíce dynamickou částí každé kongregace byli “sjednocení”, protože mohli nejlépe působit na ostatní svým aktivním apoštolátem i příkladem.

Všichni tito řeholníci se oblékali do běžného oblečení. Jejich způsob života schválil Svatý stolec dekretem Ecclesia Catholica z 21. června 1889. I když vznikaly za zvláštních podmínek, díky tomu, že velký apoštol moderní doby dokázal číst znamení doby, nalezl své místo v církvi více než tucet “sekulárních institutů”, za jejichž předchůdce je otec Honorát považován. Jeho experiment ale netrval příliš dlouho, protože v důsledku udání, která byla směřována proti “novotám” v řeholním životě, které zaváděl otec Honorát mimo rámec tradičních kanonických forem, byla v roce 1907 vydána nařízení, která ve skutečnosti znamenala zrušení kategorie “sjednocených”.

Stařičký zakladatel se snažil obhajovat tuto podobu řeholního života a apoštolátu, která sice byla vytvořena díky zvláštní historické situaci, ale přinesla mnoho dobrého. Napsal, že z duší, které k němu přišly, chtěl vytvořit “vojsko vyznavačů víry, kteří by dokázali houževnatě čelit posměchu světa, rozmístit je do domů a dílen ve všech městech, kde by působilo v tichu a ve skrytosti svým přísným a angažovaným křesťanským svědectvím.”

Svým řeholníkům vždycky zakazoval cokoli psát a nabádal je, aby skrývali svou identitu v dokonalém mlčení. Sám však o jejich životě vydal následující svědectví: “Tyto horoucí duše okolo sebe šíří blahodárnou atmosféru, proniknutou křesťanským postojem, nejen ve svých osobních vztazích s jednotlivci, ale i ve skupinách, masově. Je totiž všeobecně známo, že dobří lidé, i když nedělají nic mimořádného, přinášejí spásu pouhou svou přítomností.”

Slova, která pronesl krátce před svou smrtí, v roce 1916, mají až dramaticky prorocký tón: “Prosím vás, abyste nikdy nedali najevo, že jste řeholníci, protože naše současná svoboda nebude trvat dlouho. Vrátí se doba velkých obtíží... Buďte ve vašem způsobu života vytrvalí, k tomu jste byli povoláni a jen tak můžete shromáždit poklady Boží milosti, jen tak budete plodně pracovat ke slávě Boží a ke spáse duší.”

Když v roce 1905 už nemohl zpovídat, protože byl nemocný a hluchý, začal pracovat za psacím stolem a vedl bohatou korespondenci se svými duchovními dětmi. Rukopisy téměř čtyř tisíc dopisů jsou uchovávány v archivu vicepostulátora ve Varšavě a jsou svázány do 21 svazků. Ve stejném archivu se také nachází asi tisícovka jeho kázání a mnoho spisů z velké části v rukopisné podobě, které vznikaly už od jeho mládí. Týkají se asketiky, mariologie, hagiografie, historie, kazatelství, jsou věnovány i řeholi třetího františkánského řádu a konstitucím různých kongregací, jsou mezi nimi i překlady do polštiny a mnohé další. Zmínku si zaslouží rozsáhlá mariánská encyklopedie nazvaná “Kdo je Marie”, rozdělená na 52 dílů a 76 svazků, z nichž byl dvakrát vydán pouze první. Pro poznání duchovního života i apoštolátu otce Honoráta je důležitý jeho  “Duchovní deník”, v němž můžeme číst i následující řádky: “Od prvního okamžiku mého vstupu do řádu jsem měl plán: umožnit lidem, aby poznali Boží lásku.” Z celkového počtu asi stovky děl otce Honoráta jich ještě 41 není vydaných.

Otec Honorát zemřel v pověsti svatosti 16. prosince 1916, bylo mu 87 let. Byl pochován v kryptě kláštera v Nowem Miastě, odkud bylo dne 10. prosince 1975 po ohledání jeho tělo přeneseno nahoru do kostela. Dne 16. října 1988 jej papež Jan Pavel II. prohlásil za blahoslaveného.