PaulHinder mBiskupem v muslimském světě

Z webu generální kurie přebíráme zajímavý rozhovor s naším spolubratrem, biskupem Paulem Hinderem, který již od roku 2005 působí v Perském zálivu.

 

Život církve v Perském zálivu v rozhovoru s apoštolským vikářem Spojených arabských emirátů, Jemenu a Ománu.


CRISTINA UGUCCIONI


ABU DHABI


„Považuji se především za pastýře imigrantů.“ Tak se definuje švýcarský biskup Paul Hinder, kterém je 76 let a je členem Řádu menších bratří kapucínů. Roku 2005 byl jmenován apoštolským vikářem Arábie, velmi rozsáhlého území, do něhož spadá Jemen, Omán, Saúdská Arábie, Katar, Bahrajn a Spojené arabské emiráty. Roku 2011 byl vikariát rozdělen: Bahrajn, Katar a Saúdská Arábie byly zařazeny do Kuvajtského vikariátu (který se od té chvíle nazývá apoštolským vikariátem Severní Arábie). Jemen, Omán a Arabské emiráty vytvořili nový apoštolský vikariát Jižní Arábie, vedený biskupem Hinderem. Na tomto území je katolíků - všichni jsou cizinci - okolo jednoho milionu. Zaměstaní jsou především v několika odvětvích (stavebnictví, školství, služby a domácí práce) a pocházejí z více než stovky zemí - převážně z Filipín, Indie a z dalších asijských zemí. Je zde také slušný počet věřících, kteří mluví arabsky (většinou přišli z Libanonu, Sýrie a Jordánska). Kromě toho v posledních letech byl zaznamenán značný nárůst katolíků původu afrického, evropského a amerického. Biskup Hinder, který sídlí v Abu Dhabi, je autorem knihy „Biskupem v Arábii. Má zkušenost s islámem“. V tomto rozhovoru pro Vatican Insider vypráví o životě církve v Perském zálivu, který definuje jako život „migranů a pro migranty“.


Ve vašem vikariátě je náboženská svoboda omezená - jakými omezeními trpí katolické komunity v jednotlivých zemích?


„Ústavy těchto zemí vyhlašují islám za státní náboženství a šaría je pro ně hlavním zdrojem zákonodárství. Ostatní náboženství jsou tolerována a mohou mít i bohoslužebná místa, tak například má katolická církev osm kostelů (farností) ve Spojených arabských emirátech a čtyři v sultanátu Omán. Nyní stavíme devátý kostel (farnost) na západě emirátu Abu Dhabi. Ve Sjednocené republice Jemenu je však v důsledku války pastorace paralyzována. Ačkoliv při výzdobě kostelů nemáme omezení, je naopak přísně zakázáno umisťovat náboženské symboly zvenčí. Naše bohoslužebné budovy se obvykle nacházejí na odlehlých místech. Konverze z islámu na jiná náboženství jsou přísně zakázané. Bohoslužby se mohou konat jen na místech, která jsou k tomu určená vládou. Stejně tak se shromáždění náboženského charakteru mohou konat jen uvnitř budov, které máme k dispozici k tomuto účelu. V rámci těchto omezení můžeme svobodně vykonávat svou pastorační činnost.“


Která omezení se snášejí nejhůře?


„To, co nás nejvíce tíží, jsou omezené prostory s nimiž můžeme počítat - máme problém zorganizovat výuku katechismu a také slavení eucharistie, neboť počet věřících se velmi zvýšil a nadále se zvyšuje.“


V knize, jejíž vydání se blíží, píšete, že život v Zálivu „může být v mnoha směrech životem na okraji či na periferii“ - v jakých směrech?


„Kdo přijede do zemí Perského zálivu za prací, musí si uvědomit, že navzdory očekáváním zde nenajde zlatý důl. Žije se zde provizorně, ať už jde o práci, o kterou lze přijít každou chvíli, či o povolení k pobytu, které se uděluje na maximálně dva až tři roky. Kromě toho, i když životní styl v Perském zálivu je podobný tomu západnímu, nacházíme se v kulturním a náboženském prostředí, které je nám cizí. V těchto zemích není integrace cizinců ani chtěná ani dovolená. Společnost migrantů je společností paralelní a v tomto smyslu »okrajová či periferní«.“


Jaká je současná situace v Jemenu?


„Bohužel je dramatická, ale je velmi obtížné udělat si přesnou představu. Ani já zatím nemůžu vstoupit do této země. Jedna věc je jistá - většina obyvatelstva (které má 27 milionů obyvatel) je vystavena strádáním způsobeným válkou, nemocemi a podvýživou. Počet křesťanů, který byl vždy nepatrný, se drasticky snížil. Nyní v Sana žije deset misionářek lásky, které se věnují těm nejchudším, ale v celé zemi není jediný kněz a všechna bohoslužebná místa byla zničena nebo k nim byl zamezen přístup. Těch několik málo věřících, kteří zůstali, jsou bez pastorační péče. Kdy nastane trvalé příměří a spravedlivý mír? To bohužel nevíme.“


Jakou podobu má ve vašem vikariátu mezináboženský dialog, kterému tak důvěřujete?


„Dialog mezi náboženstvími považuji za jeden z rozhodujících faktorů pro rozvoj světa. Dialogu s islámem se nelze vyhnout - považuji ho za nutný ale nesnadný, neboť překážek je mnoho. Ve vikariátu se příležitostně konají kongresy organizované nejvíce muslimskými organizacemi. K tomu se přidávají události, které se týkají všech křesťanských církví a při nichž Apoštolský stolec sehrává důležitou roli prostřednictvím papežské rady pro mezináboženský dialog. Ale snad nejdůležitějším způsobem dialogu jsou osobní setkání - myslím na setkání s představiteli vlády, například s ministrem pro náboženské záležitosti, s univerzitními profesory i s muslimy, které navštěvuji a s nimiž mě pojí pouto přátelství. Jsem přesvědčen, že nejplodnější dialog je ten, který se rodí v rámci osobních vztahů, den po dni. Abychom si rozuměli, institucionální setkání na vysoké úrovni jsou užitečná a potřebná, ale jsou v ohrožení, že se stanou příliš formálními.“


Proč považujete Abraháma „za velký zdroj inspirace pro křesťany Blízkého východu“?


„Abrahám je považován za otce tří monoteistických náboženství a tvoří důležitý společný bod, i když vyprávění se liší v každém z náboženství. Abrahám opustil svou vlast a zakusil přítomnost a péči Boží. Svým úkonem víry a svou odvahou vyzývá i doprovází naši církev - pro mnohé migranty je Abrahám znamením naděje a dává jim směr.“


Jak vaši věřící prožívají slavení eucharistie?


„Obvykle s velkou vírou a obdivuhodnou pozorností. Každý den se tisíce věřících účastní mše svaté. Každý týden jsou kostely plné lidí, což jsem v Evropě mohl vidět jen zřídka.“


Ohledně budoucnosti církve říkáte: „Myslím, že bychom mohli přispět k úvahám mnohými našimi zkušenostmi. Myslím, že v některých tématech jsme svým způsobem pokročili více než komunity a diecéze v Evropě.“ Co si myslíte, že církev vašeho vikariátu může darovat celé církvi?


„Myslím, že jako církev migrantů máme zvláštní a snad i prorocký rys. Můžeme být svědky toho, jak s odvahou žít víru v nekřesťanském kontextu - zde katoličtí věřící neskrývají svou náboženskou příslušnost, nemají strach vyjevit, kdo jsou a v co věří. Respektují muslimskou víru, ale nejsou bojácní. Jejich odvaha je umírněná. Snad je k tomu svým způsobem inspirují samotní muslimové, kteří se nebojí ukazovat svou náboženskou příslušnost. Myslím, že odvaha projevovaná našimi společenstvími může být příkladem - v Evropě se často zdá, že křesťané se téměř stydí že věří. Kromě toho skutečnost, že máme málo kněží (asi 65 na milion katolíků) vede stovky laiků k tomu, aby se angažovali mnohem více, než jak se to děje v Evropě. Bez bezplatného a velkorysého nasazení těchto věřících by naše církev neměla tu vitalitu, kterou má. U nás výraz »evangelní radost« (Evangelii Gaudium) není prázdný, ale je to žitá skutečnost. To, že můžeme počítat s relativně křehkými strukturami a velmi často i provizorními, nám z jedné strany dává flexibilitu, z druhé strany je pro nás neustálou výzvou: není snadné udržet jednotu a hluboké společenství mezi věřícími různých národností, kultur, jazyků a ritů. Mám dojem, že každodenní úsilí o udržení jednoty a společenství této církvi dává vnímavost, která snad i někdy schází ve farnostech se starobylou tradicí, pro něž je nezřídka typická »nacionalistická« mentalita.“


Jaké jsou hlavní problémy vaší církve?


„Jak jsem již naznačil, jedním z největších je udržet jednotu v různosti. Rařadit se do své jazykové nebo kulturní skupiny je pro naše věřící skutečným rizikem. Proto považuji za důležité, aby byl jeden biskup pro celé stádce - tímto způsobem jsme lépe chráněni před nebezpečím »církevních kmenů«, které velmi často mají problém vidět, co je za jejich zahrádkou. Dalším problémem, který je pro nás, pastýře, výzvou, je stav »umělých celibátníků«, který je charakteristický pro velkou část našich věřících, kteří jsou sezdaní, ale odloučení od svých manželů či manželek, kteří zůstali ve vlasti. Tento stav způsobuje citové problémy i problémy v chování, které nejsou příkladné a je třeba jim čelit. Dalším problémem je nespravedlnost, kterou zakusilo nemálo věřících - pomáhat jim co nejlépe, aniž bychom se dostali do konfliktu se státními úřady či se zaměstnavateli, je velmi náročným a delikátním úkolem. Být církví složenou výlučně z migrantů znamená žít v neustálé nejistotě, v provizoriu - pokud se změní ekonomická či politická situace, pak se důsledky toho v našich společenstvích projeví prakticky okamžitě. Může se stát, že značný počet věřících najednou ztratí práci a je nucen opustit zemi.“


Říkáte, že církev zítřka „bude církví, která se dotýká a lze se jí dotknout. Nebo nebude vůbec.“ Co tím myslíte?


„Struktury církve jsou sice nutné, ale, dle mého úsudku, pro církev zítřka budou rozhodující vztahy mezi věřícími. Je třeba, aby se uvnitř komunity staly vztahy méně institucionálními a více osobními, lidskými. Když mluvím o »církvi, která se dotýká a lze se jí dotknout«, myslím na Ježíše, který se nebál zadat si s vyloučenými té doby. Papež František nám stále připomíná, že jenom církev, která opouští své bezpečí a má odvahu jít na periferii, bude žít.“


Jaké byly největší starosti a radosti, které jste v těchto letech zakusil při vedení vikariátu?


„Radosti převažují nad starostmi. Myslím na víru a nadšení našich věřících, na nasazení stovek žen i mužů v našich komunitách, na horlivost a věrnost kněží a řeholnic, na velké eucharistické slavnosti s tisícovkami přítomných. Mezi starosti patří obtíže, často nepřekonatelné, které nám brání v realizaci mnohých záměrů, které mám na mysli; dlouhé, vyčerpávající procedury, abychom dostali povolení, která potřebujeme; egoismus některých skupin věřících, který vede ke konfliktním situacím. Často se cítím jako svatý Pavel se svými obcemi věřících - plný vděčnosti a radosti, když se dívám na jejich víru a zároveň unavený snahou o překonávání vnitřních problémů. Jsem dělníkem na vinici Páně a vím, že je to on, kdo dává růst plodům, a tak pokojně kráčím dál.“