Arsenio mbr. Arsenio bude blahořečen

Již 7. října 2017 bude blahořečen další náš spolubratr. Náš generální ministr k tomu vydal zvláštní list.

 

 

ARSENIO DA TRIGOLO, kapucínský kněz

zakladatel sester Panny Marie Utěšitelky

Milán, 7. října 2017

Prot. N. 00694/17

Ignaciánská přísnost a františkánská prostota

Drazí bratři

Ať vás Pán obdaří pokojem.

1. Mám radost, že vám mohu představit nového blahoslavenéhoBr. Arseniaz Trigolaz Provincie svatého Karlav LombardiiNa první a letmý pohled jeho život působí dojmem neustálých změn, jako by byl nestabilníNapřed byl diecézním knězem, pak se stal jezuitou a nakonec kapucínem.Jeho spiritualita je z devatenáctého století, ale pozor, abychom neulpěli na vnějších projevech, na povrchu.Je třeba hledat člověka, který je za tím.Pak potkáme člověka, který klade Boha nade všechno, který chce konat jen jeho vůli.Události jeho života jsou vskutku četné a pestré, až hraniční, i když je zároveň i pravdou, že nikdy neztratil směr: „Ať se stane tvá vůle!“

Tak co může říct kapucín včerejška nám, dnešním kapucínům? Jaké je poselství či podstatné slovo, které můžeblahoslavený Arseniusz Trigola říct dnes Řádu? Ten, který strávil mezi námi pouhých sedm let života, sedm posledních let svého života nám jistě může říct něco, co stojí za to slyšet.

Život blahoslaveného Arsenia lze shrnout do úvahy, kterou si on sám prorocky poznamenal do svýchDuchovních poznámek: „Arsenienesmíš se spokojit s tím, že jsi opustil svět, majetek, příbuzné […], musíš se toho všeho zříct i svým srdcem, svými city, neboť jinak k čemu by to bylo?K ničemujen abych se jevil světu jako řeholník, ale nebyl jím ve skutečnosti před Bohem.“ Toto napětí ho doprovázelo po celý život při hledání toho, jak se stát dokonalým „jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5, 48).

2. Jeho tak pohnutý život s neustálými změnami životního stylu, by mohl být vykládán, jako příznak křehké osobnosti, jako někoho, kdo je nespokojený nebo neklidný snílek, který hledá klid, jenž nikdy nenajde. Pokud se však na jeho život zadíváme pozorně, objevíme osobnost, která dokázala přijímat neustálé vykořeňování, které působil Bůh, aby ho vedl k dokonalosti. Změny životního stavu, opouštění pracně vybudovaných citových vazeb a vztahů, opouštění míst a těžce nalezených jistot svědčí o tom, že byl stále připraven nejen hledat vůli Boží ale i nechat se přetvářet a opracovávat Bohem, když přijímal obtíže konkrétních situací, aniž by kvůli tomu malomyslněl nebo se vzdal vůle Boží.

3. Projděme si jeho život.

Blahoslavený Arsenius se narodil v Trigolu u Cremony13. června 1849jako páté z dvanácti dětíŠest dní poté byl pokřtěn jménem Josef v kostele svatého Benedikta v Trigolu.Rodiče Glicerio Migliavacca a Annunciata Stumia byli upřímně věřící a vlastnili pohostinství a prodejnu chleba, čímž živili svou početnou rodinuJiž v mládí toužil sloužit Pánu v kněžské službě, a proto vstoupil do semináře v Cremoně, kde prošel formací v letech 1863  1873, tedy v málo šťastném období poznamenaném ne příliš šťastnými vztahy mezi Italským královstvím a Papežským státem.

Volba kněžství u čtrnáctiletého Josefa nebyla zajisté volbou pohodlí či životního zabezpečení, byla to volba odvážná, zralá, rozhodná jako volba toho, kdo se nebojí společenského a politického prostředí, ve kterém žije.Stačí připomenout, že když Mons.Geremia Bonomelli vstupoval do Cremony v prosinci 1871, rok po průlomu u Porta Pia1 a po dobrých čtyřech letech bez biskupa po smrtiMons. Antonia Novasconiho († 1867), našel zde třicet dva seminaristů, což byl na tu dobu nepatrný počet, a jedním z nich byl i náš blahoslavený.

4. Touha mladého Josefa byla jasná a silná: být svatým knězem! Toto píše ve svých Duchovních poznámkách: „O kolik víc dobra by bylo prokázáno lidem, kdyby byl kněz dokonalejší – nauka je dobrá, je velmi potřebná a bez ní ani nelze na kněze vysvětit, ale odtržená od pravé zbožnosti, od dokonalosti, nadýmá ducha a přerůstá v pýchu. Pravá zbožnost nám dává poznat naši nicotnost, naši ubohost i to, že všechno máme od Boha a tudíž za všechno vděčíme jemu. Bez pravé zbožnosti k Bohu jen klopýtáme.“

Ale nebyl snílkem, znal své limity a dobře si uvědomoval naléhavou a stálou potřebu milosti Boží, která by ho udržela v jeho rozhodnutí následovat Ježíše a být knězem pro Ježíše a v Ježíši.

Zbožnost, studium, milost a pokora jsou jeho hlavními oporami k tomu, aby byl svatým knězem: Zbožnost a studium nelze oddělovat „protože jedna je duší druhé“. Milost a pokoru nelze oddělovat „protože jedna je duší druhé“. Kněz jako mnoho jiných, mohli bychom říci s „normálními“ dary, ale právě tato charakteristika, být normálním, má v sobě vzácný dar činné a pokorné věrnosti své službě. Jak to jen uměl nejlépe, blahoslavený Arsenius nepředával nic jiného, než milost Boží, jeho lásku, aniž by skrýval evangelium a obzvláště, aniž by chtěl souhlas světa a aniž by skrýval hloupé a pohoršující tajemství Kříže.

5. 21. března 1874 přijal kněžské svěcení a byl ustanoven za koadjutora faráře v Padernu di Ossolaro (dnes Paderno Ponchielli) a pak v Cassanu d’Adda. Na onom druhém místě pravděpodobně poprvé potkal mladou Giuseppinu (Pasqualinu) Fumagalli, která již byla sestrou francouzské kongregace notrdamek. Tato žena mu pak následně způsobila mnoho problémů.

Blahoslavený Arseniusprožíval své kněžství s vědomím, že byl povolán milostí, a jen milostí, a snažil se celý dávat lásce Boží tak, že kladl důraz na vysluhování tajemství spásy a zároveň nezanedbával lásku k bližním, bratrskou lásku. Tato volba být knězem se zdála být dobře zakořeněná a upřímně žitá s velkým úsilím, avšak, jak píše v Duchovních poznámkách „již několik let“ pociťoval touhu po řeholním zasvěcení, aby se stal obětí, která by byla naprostým odevzdáním se Bohu.

6. S odvahou, ačkoliv ho „apoštolská tajemství“ silně přitahovala a „nadmíru ho naplňovala a velmi si jich vážil, přesto celého Boha chtěl, konal a dosahoval“, a proto se rozhodl vstoupit do Tovaryšstva Ježíšova. To bylo 14. prosince 1875.

Netoužil po ničem jiném, než konat vůli Boží: „cokoliv by se mi přihodilo, toho se chopím z vaší vůle a proto se nebudu znepokojovat“ (Incipit duchovních cvičení, 20. března 1876). První řeholní sliby složil roku 1877 ve věku 28 let.

Kvůli jeho „normálnosti“ se snaha o studium ukázala být tak obtížnou, že ze studií musel odejít. Byl přeložen jako prefekt do koleje v Cremoně, kde roku 1879 dokončil studia filozofie a následně pak roku 1884 v Portoré v Istrii znovu začal studovat teologii, ale s bídnými výsledky. Probační rok strávil v Lainzu u Vídně a 15. srpna 1888 v Benátkách složil slavné sliby jako „formovaný duchovní koadjutor“. Všemi uznávaný pak dále vykonával svou službu jako kazatel, zpovědník, exercitátor, a to zvláště pro ženské řeholní komunity, a jako katecheta pro mládež.

7. V Benátkách v letech 1888 až 1890 se znovu shledal s Pasqualinou Giuseppinou Fumagalli, která již odešla od sester notrdamek, ale oblékala se nadále jako řeholnice. Založila řeholní institut zvaný „od Utěšitelky“, aniž by měla dovolení od příslušných biskupů a kolem sebe shromáždila dívky, z nichž některé poslal i sám blahoslavení Arsenius. A právě tento složitý vztah se sestrou Fumagalli představení Tovaryšstva Ježíšova posoudili jako negativní a rozhodli se přeložit ho nejprve do Tridentu, pak do Piacenzy a nakonec ho požádali, aby odešel z Tovaryšstva. 24. března 1892, po krátkém pokusu o odpor, mu bylo nařízeno, aby odešel.

Byla to léta největšího vykořenění. Sám, bez podpory, neúspěšný a s nepříznivým posudkem na zádech, kdo by se neuzavřel, neizoloval, nezatrpkl a nestal se prázdným kritikem?

A přesto,25. dubna 1892 přišel do Turína, znovu připraven plnit vůli Boží, která se projevovala i v bolestných okolnostech a v rozhodnutích, které učinili druzí. Byl představen arcibiskupovi Davidovi dei Conti Riccardi a de facto mu bylo svěřeno duchovní vedení nového Zbožného institutu Panny Marie Utěšitelky, který byl tvořen skupinou sester, které se oddělily od sestry Fumagalli. Ve dvaačtyřiceti letech se vydal novou cestou, kdy by snad byla doba sklízení výsledků námahy doby mládí a radostí zralého věku. Tak po deset let (1892-1902) dává tvar, pravidla a vedení novému institutu v Turínu a pak i v Milánu tím, že jim napsal řeholi a konstituce.

Zdálo se, že všechno směřuje do bezpečného přístavu, ale na první generální kapitule, která se konala roku 1899 se začal projevovat nesoulad mezi sestrami z Milána a sestrami z Turína, rozpory způsobily, že milánský arcibiskup, blahoslavený Beato Andrea Carlo Ferrari jí obnovil všechna pověření a požádal blahoslaveného Arsenia, aby vycouval a vzdal se vedení institutu. Ještě jednou byl vykořeněn, ještě jednou se vůle Boží projevila prostřednictvím bolestivé roztržky.

8. Tak ve věku třiapadesáti let poté, co obdržel souhlas různých představených, 21. června 1902, blahoslavený Arsenius započal nový styl života, když vstoupil do noviciátu menších bratří kapucínů v Lovere. Nový a náročný způsob života byl spojen i s novým jménem, které dostal: bratr Arsenius z Trigola. I když už byl stár, vybíral si blahoslavený Arsenius obtížné záležitosti. Změna jména bylo to nejjednodušší. Čím dál tím víc uskutečňoval to, co tolikrát říkával sestrám: každý den proste Pána o „účinnou lásku, která je pravou láskou ve skutcích a v činech“ (Cfr. Kázání pro lidové misie).

Když složil časné sliby, byl poslán do Bergama, aby duchovně doprovázel kapucínské studenty. Zde, kromě krátkého období odloučení, prožil poslední léta v pastorační službě a v péči o třetí řád.

Roku 1909 u něj začalyzdravotní problémy. Z konventu ho přeložili na ošetřovnu a v noci 10. prosince 1909 zemřel na srdeční výduť. Jeho pohřbu, který se slavil s františkánskou prostotou, se zúčastnilo mnoho lidí, což bylo svědectvím o dobru, které rozséval.

Každodenní modlitba, slavení eucharistie a konkrétní láska k množství potřebných v něm dokonaly proměnu, ke které dochází u toho, kdo celou svou důvěru vkládá v Boha a v jeho živé Slovo: obestře se tichem, skrytostí a odpuštěním, aniž by kdy šířil něco ze sebe, ať už to bylo zlo, které snášel, či dobro, které vykonal, a nechal to na „Pánu, který vidí i to, co je skryté“, a odměňuje.

9. Drazí bratři, blahoslavený Arsenius z Trigola se přidává k dlouhému zástupu svatých a blahoslavených Řádu, kde má každý svou vlastní historii a svou jedinečnost. Blahoslavený Arsenius nám všem svou jezuitskou i kapucínskou stopou připomíná některé typické prvky jedné i druhé spirituality. Být inspirován touhou konat všechno pro větší slávu Boží je jádrem učení svatého Ignáce, zatímco dokonalá radost při snášení utrpení, nespravedlností, urážek a vždy přitom vzdávat chválu Bohu, když poznal, že dřív, než si zamiloval Boha, si Bůh zamiloval jeho, to je Františkův způsob i učení. V tomto dvojím hávu nám, bratřím, blahoslavený Arsenius ukazuje, že prvním dílem, které je třeba vykonat, je víra v Krista, který jediný je slávou Otce a že jen s radostí ho můžeme přinášet světu.

Blahoslavený Arsenius ať všem bratřím, a zvláště bratřím Lombardské provincie, vyprosí obnovené úsilí přinášet světu Kristovo evangelium, aby svět poznal svrchované Dobro a jeho pokoj a sestrám Panny Marie Utěšitelky, aby byly věrnými hlasatelkami jeho učení a rozdavatelkami jeho lásky.

S bratrským pozdravem

Br. Mauro Jöhri, OFMCap.

generální ministr

Řím, 8. září 2017

Svátek narození Panny Marie

120. září 1871 piemontské vojsko dobylo část antických aureliánských hradeb a vstoupilo do Říma a připojilo město, poslední baštu Papežského státu, k nově zrozenému Italskému státu, který se zformoval během obrozeneckých válek vedených Savojskou dynastií.

4